Odmala si přála vyniknout a pokořit velký svět. Podařilo se jí to, když se stala Miss World. Dnes se Taťána Kuchařová věnuje vlastní nadaci Krása pomoci a nežije jen život obyčejně zamilované holky.
Dá se vítězství v soutěži k něčemu přirovnat?
Nevím, jestli to můžu říct. (Směje se a červená.)
Už asi vím. Že by k orgasmu?
(Smích). Po vyhlášení svého jména jsem dvě minuty vůbec neslyšela. Když si na to vzpomenu, mám husí kůži doteď. Celou tu dobu jsem se bála, že se porota spletla, nemohla jsem tomu uvěřit. Byla to děsná euforie. Ale velice rychle opadla. Už když jsem měla projev na korunovačním plese a moje angličtina tehdy nebyla tak dobrá jako dnes, mi došlo, že to není žádná legrace a co všechno mě čeká. Miss World není žádné zubení se do kamery nebo do foťáku, musíte umět něco říct, prezentovat se. Je to obrovská zodpovědnost.
Pro osmnáctiletou holku asi škola života, ne? Připravovala jste se nějak na soutěž?
Ne, tam musí jet už ‚hotové‘ Miss World. Jste jednou ze sto šesti a nikdo nečeká, že se budete muset ještě něco učit. Je jasné, že se jazyky zlepšují, ale pilovat etiketu nebo oblékání, na to není čas.
Co musí dívka umět, aby tuto soutěž vyhrála?
Prezentovat sebe, odkud je a jaké jsou její cíle. Zažila jsem tu soutěž dvakrát, poprvé, když jsem soutěžila, a podruhé, když jsem předávala korunku. Mohla jsem do zákulisí volby trochu nakouknout, tak vím, že je to hodně o osobnosti a o chování té dívky. Některé holky bývají přehnaně kamarádské, vnucují se, jiné jsou třeba chytré a krásné, ale zakřiknuté. Velkou roli hraje šarm, kouzlo osobnosti – ta aura, která vás omámí. Z těch sto šesti dívek má mnoho z nich krásnou postavu, úsměv… ale to kouzlo má jen pár z nich.
Více na ELLE